Adolph Kolping

Stručný životopis v datech

Byl všestranně nadaný člověk. Nebyl pouze knězem, ale také žurnalistou, spisovatelem a nadaným řečníkem. Pro jeho celoživotní úsilí o zlepšení materiálního, ale hlavně duchovního života mladých lidí, bývá označován za jednoho z prvních sociálních reformátorů své doby. Nejdříve se vyučil ševcem, později začal studovat a stal se knězem. Kolping chtěl, aby se mladí lidé nebáli vzít život pevně do svých rukou a stali se angažovanými křesťany. Pomocníkem na této cestě jim měla být důvěra v Boha, živé společenství a pevné rodinné základy.

Adolph Kolping byl 27.10.1991 papežem Janem Pavlem II. v Římě blahořečen.

8.12.1813   narodil se v Kerpenu u Kolína n. Rýnem; otec byl pastýř ovcí a drobný zemědělec

1826-37      učí se na obuvníka, poznává bídu tovaryšů, chce změnit svůj život, dále se vzdělávat

1837-41      ve svých 23 letech začíná navštěvovat Marcelské gymnázium v Kolíně

1841-45      studuje teologii v Mnichově a v Bonnu

13.4.1845   vysvěcen na kněze v Minoritském kostele v Kolíně nad Rýnem

1849             stává se chrámovým vikářem v Kolíně

6.5.1849      založení tovaryšského spolku v Kolíně – spolek se šíří do okolních zemí

4.12.1865    Adolph Kolping umírá v nedožitých 53 letech na rakovinu plic

27.10.1991  blahoslaven papežem Janem Pavlem II. v Římě

Podrobný životopis

Adolph Kolping byl všestranně nadaný člověk. Nebyl pouze knězem, ale také žurnalistou, spisovatelem, žádaným řečníkem a díky jeho angažovanosti pro mladé tovaryše ho můžeme jistě označit za jednoho z prvních sociálních pedagogů. Nejdříve se vyučil, později začal studovat a stal se knězem. Chtěl ukázat mladým lidem, že život znamená více než každodenní práci a večerní vysedávání po hostincích. Kolping chtěl, aby se mladí lidé nebáli vzít život pevně do rukou a stali se angažovanými křesťany. Pomocníkem na této cestě jim má být živé společenství a pevné základy. Kolping vycházel z víry a důvěry v Boha, ale také z pevně zakotvené rodiny.

Kolping prošel mnoha rozdílnými životními úseky, cesta od obuvníka k otci tovaryšů nebyla rozhodně nějak přímá a jasná, nýbrž byla naplněna intenzivní prací a řadou těžkých chvil. Kolpingův život byl také ovlivněn dobou plnou hlubokých společenských změn.. Došlo k zásadním změnám životních podmínek, což muselo mít zákonitě vliv i na působení Kolpinga.

Adolph Kolping se narodil 8. prosince 1813 v Kerpenu u Kolína nad Rýnem jako čtvrté dítě pastýře ovcí. Vyrůstal ve velmi chudých poměrech, sám Kolping označuje za jediné bohatství svých rodičů jejich děti. Rodina byla šťastná a harmonická, hluboce zakotvená v Bohu. Od dětství toužil po vyšším vzdělání, rodinné poměry mu však lepší vzdělání neumožnily. Po absolvování lidové školy se vyučil obuvníkem a tomuto zaměstnání se věnoval plných deset let. Přesto se svého velkého snu nikdy nevzdal. Ve věku 23 let učinil rozhodující krok. Opustil své zaměstnání a stal se žákem Marcelského gymnázia. Školní docházku absolvoval s obrovským nasazením ve velmi krátké době, ačkoliv byl sužován různými nemocemi a musel si přivydělávat na vlastní živobytí. V těchto letech v něm uzrálo rozhodnutí stát se knězem. V létě roku 1841 začíná studovat teologii v Mnichově,

Teologické studium absolvoval Adolph Kolping nejprve v Mnichově, kde byl pozorným žákem profesora Ignáce z Döllingeru. „Görreskreis“- katolické hnutí, ke kterému se Kolping v Mnichově připojil, ovlivnilo později jeho působnost jako duchovního. Na univerzitě v Bonnu, která byla díky profesoru Hermesovi silně liberálně ovlivněna, musel poslední teologický semestr absolvovat dle tehdejších směrnic, ač byl Kolping naopak nadšeným stoupencem profesora Hanze Dieringera, který byl velkým odpůrcem hermesianismu. Po ukončení teologických studií v kněžském semináři v Kolíně byl Adolph Kolping 13. dubna 1845  vysvěcen na kněze v minoritském kostele v Kolíně, který se později stal centrem jeho duchovní působnosti. Jeho velký den však byl také bolestným dnem. Těsně před slavností mu oznámili, že předešlé noci zemřel jeho otec.

Kolpingovo chápání kněžského povolání nebylo na tehdejší dobu samozřejmé. Se zvláštním důrazem říkal: „Neboť je jisté, v dnešní době zvláště, že se z kazatelny káže křesťanství teoreticky…, ale v našem praktickém životě je třeba se naučit pohlížet na každodenní život očima křesťana. Proto je nutné, aby učitelé Boží pravdy přišli mezi lidi, dokonce říkám vstoupili do společenského života.“

První kněžské místo dostal Adolph Kolping jako kaplan a učitel náboženství ve Wuppertalu-Elberfeldu. Kaplanská léta byla pro ne již nejmladšího Kolpinga ve Wuppertalu, který byl silně ovlivněn protestantismem a industrializací, druhou školou. Zde mohl získat nový pohled na svět práce. Zakusil tady i sociální bídu tovaryšstva, ještě drastičtější, než jakou poznal v Kolíně. Svému učiteli profesorovi Dr. Ignáci von Döllinger z Mnichova, u kterého chtěl psát doktorskou práci, 29. listopadu 1848 napsal: „Velké množství dělníků strádá v chudobě, jakou jsem poznal jen ve Wuppertalu.“

Zde se seznámil s učitelem Johannem Gregorem Breuerem (1829 – 1897) a jím vedeným spolkem mladých katolíků, převážně tovaryšů. Důvodem jejich shromažďování bylo nacvičování písní ke každoročnímu procesí na počest sv. Vavřince. Setkávání se jim zalíbilo, proto se rozhodli v něm pokračovat. Učitel J.G. Breuer s nimi pracoval, dal jim k dispozici učebnu, v níž se mohli setkávat, nabídl jim poučné a vzdělávací přednášky. Brzy se zformoval pevný svaz, pro nějž Breuer vypracoval koncem roku 1846 první stanovy. Byl to vlastně základ spolku tovaryšů, dnešního Kolpingova díla. Prvním duchovním vůdcem byl zvolen Kolpingův kolega, kaplan Steenärtz. Tak se se svazem seznámil i Kolping, protože zde příležitostně přednášel. Kolping byl brzy velmi oblíben, protože tovaryši cítili, že jim rozumí. Žil podobným životem, což nebylo tehdy pro kněze příliš typické. Po přeložení kaplana Steenärtze si tovaryši zvolili za svého duchovního A. Kolpinga. Pro něho se stala práce mezi těmito lidmi životním posláním a naplněním. Toužil rozšířit toto dílo dále, snažil se o to na svých cestách, ve svých spisech a novinových článcích. V již zmíněném dopise z 29. listopadu 1848 psal proto profesoru von Döllingerovi: „Musím uznat, že od té doby, co ve mně zraje myšlenka tovaryšského spolku, jsem poznal sám sebe a pochopil jsem Boží cesty. Během mého pobytu v Mnichově i později jsem v sobě nosil myšlenku, abych se věnoval studiu.“

Na základě získaných zkušeností v Elberfeldu napsal Kolping roku 1849 dílo: „Tovaryšský spolek – určen všem, kteří to s blahobytem lidu myslí opravdově.“ Vůči tehdejším politickým a sociálním proudům byl Adolph Kolping pevný a zastával nadále zásadu, jejíž spolehlivý vliv již ve svém životě několikrát poznal: „Skutečná láska hojí všechny rány, pouhá slova množí jen bolest.“

V roce 1849 byl Adolph Kolping jmenován vikářem v kolínském chrámu. S vybranými pomocníky založil 6. května 1849 tovaryšský spolek, který se v budoucnu  stal centrem všech katolických tovaryšských spolků v Evropě a severní Americe. Na mnoha cestách získával kontakty, které napomáhaly rozšíření jeho práce. Největšími agitátory byli ale samotní členové spolků, pro které bylo putování za prací samozřejmé.

Jeho dosavadní životní cesta skýtala optimální podmínky pro intenzivní styk s tovaryši, kteří žili díky zrušení cechů a živnostenské svobodě v těžkých poměrech. Dokázal jako nikdo druhý to, že se jejich osobnosti dále rozvíjely, prezentovali své zájmy na veřejnosti a uvědomovali si také svou společenskou odpovědnost. A. Kolping  tak podnítil vnitrocírkevní  diskusi o sociálních otázkách. Osobní a profesní vzdělávání nalezlo velký ohlas díky společenským a svépomocným zařízením jako byly hospici, spořitelny a nemocenské pojišťovny.

Vydáváním kalendářů a novin A. Kolping neprovozoval pouze náboženskou a osvětovou činnost, ale zajišťoval tím také finanční prostředky pro svůj spolek. Výsledek jeho práce mluví sám za sebe. Nejvyšším vyznamenáním v jeho životě byla roku 1862  cesta do Říma a audience u Papeže Pia IX., který ho jmenoval Monsignorem.

Dílo Adolpha Kolpinga se neobyčejně rychle rozšiřovalo, protože byl mužem činu. Jeho myšlení, vůle a jednání přesvědčili mnoho lidí. dokázal zapálit tisíce mladých lidí pro myšlenku organizované pomoci k svépomoci a nabídnout jim domov v tovaryšských spolcích. Jen 15 let mu bylo vyměřeno pro budování díla, které se stalo celosvětovým. V roce jeho smrti (1865) mělo 25.000 členů ve 400 spolcích v Evropě a severní Americe.

Kolping nevytvořil žádnou teorii zdravého světa. Nechtěl také jako někteří jeho současníci v 19. stol., např. Karel Marx, dosáhnout změny společnosti prostřednictvím revoluce a třídního boje. Kolping poznal potřebu obrody společnosti a nalezl prostředky, jak čelit a přizpůsobit se sociálním změnám.

4. prosince 1865, několik dní před svými 52. narozeninami, Adolph Kolping v Kolíně umírá, vyčerpán neúnavným pracovním nasazením. Místo jeho posledního odpočinku se nachází v minoritském kostele, ve kterém přijal kněžské svěcení, a kde se jako rektor postaral o jeho renovaci. Úcta, která je tomuto knězi lidu dodnes u jeho hrobu prokazována, je znamením, že mnoho lidí přijalo jeho službu církvi za svou.

Působení tohoto muže bylo velmi různorodé

V roce 1847 se Kolping stal duchovním vůdcem Katolického spolku tovaryšů v Elberfeldu. O dva roky později založil podobný spolek v Kolíně, kterému až do své smrti předsedal. Kromě toho se zasloužil od roku 1849 o rozšíření hnutí a vybudování pevného svazu, oficiálně založeného až v roce 1850.

První novinářské aktivity v době studia přerostly v jeho pravidelné působení žurnalisty a lidového spisovatele. Začátkem roku 1850 převzal redakci „Rýnských církevních novin“, později začal vydávat vlastní tisk „Rýnské lidové listy“. Pro účely svazu vycházela v letech 1850-1854 příloha „Spolkový orgán“ a „Slavnostní hodina“. Kolping také každoročně vydával lidový kalendář, jehož obsahem byla většinou jeho vlastní lidová vyprávění.

Od roku 1845 do roku 1849 byl Kolping kaplanem v Elberfeldu, v letech 1849-1862 vikářem, poté rektorem minoritského kostela. Roku 1850 je kolínským arcibiskupem jmenován Apoštolským notářem, 1862 je papežem Piem IX. jmenován papežským tajným komořím.

Rozhodujícím mezníkem charakterizují životní cestu Kolpinga bylo ukončení životní etapy obuvníka. Tímto odvážným krokem a následným studiem na gymnáziu se Kolping rozhodl uskutečnit svoji touhu po vyšším vzdělání. Svoje životní poslání pak nalezl jako kněz v tovaryšském spolku a této činnosti se intenzivně a úspěšně věnoval po zbytek života. Oba mezníky jsou v historických pramenech dostatečně doloženy, každopádně je i z jeho vlastních výpovědí patrné, že představa přímé a cílevědomé životní poutě obyčejného tovaryše k otci tovaryšů by se dala zařadit snad spíše do kategorie legend.

Svému příteli z mládí Kolping v roce 1842 napsal: „Přemýšlej o tom, co s tebou Bůh zamýšlí a snaž se všemi silami uskutečňovat jeho vůli. To je totiž nejdůležitější úkol v životě křesťana.“ V Kolpingově deníku (psal ho od roku 1837) najdeme první záznam: „Nejprve se chci snažit být člověkem, naučit se chápat vyšší poslání, ke kterému byl člověk zrozen, rozpoznat a naplňovat povinnosti člověka, které ho činí spravedlivým, žít mezi bližními a pomáhat jim. Poté, co poznám cesty vedoucí k dokonalosti, chci po nich kráčet pevným krokem, chci rozpoznat a bránit pravdu, přiznat si otevřeně, co se děje v mojí duši, stát se svědkem pravdy a bližnímu bratrem. Chci najít uspokojení v myšlence, že jsem udělal to, co bylo v mých silách a možnostech, kromě toho neexistuje žádné jiné opravdové uspokojení, žádný odpočinek.“ Tyto myšlenky v jádru vysvětlují, proč Kolping dal či musel dát svému životu několikrát zcela nový směr. Přijal a bral zcela vážně svoje poslání.

Doba Adolpha Kolpinga

Život a působení Kolpinga musí být uváděno a chápáno v souvislostech celé doby. Za života Adolpha Kolpinga prochází značná část Evropy velkými změnami. Doba je charakteristická přechodem z primárně zemědělsky orientované společnosti k průmyslové společnosti. Podstatný je však s tím související rozpad relativně stabilních struktur, které nejsou nahrazeny srovnatelnými novými. Zde jsou počátky nestability sociálních poměrů podléhající neustálým změnám, které jsou aktuální i v současnosti.

A právě řemeslo, pole působnosti samotného Kolpinga, bylo změnami velmi zasaženo. Zavedení svobodného podnikání počátkem 19.století mělo za následek rozpad tradičních poměrů, znamenalo konec cechovnictví, kterým byla činnost řemesel doposud aktivně řízena. Dříve byla regulována ze strany cechů poptávka a nabídka v daném regionu, po zavedení svobody podnikání došlo k nekontrolovatelnému nárůstu  řemeslnických dílen. Následoval neřízený konkurenční boj, později ještě přiostřený narůstajícím počtem průmyslových továren. Existence mnoha řemeslnických dílen byla ohrožena.

Rozpadem tradičního řemeslnického řádu zanikala také tradice, v rámci níž tovaryši patřili automaticky k domácnosti svého mistra. Mistři nahlíželi na své tovaryše jako placenou sílu a jejich osobní situace je nezajímala. Byla to doba celkového útlumu osobních vztahů v pracovním  světě. Příčinou bylo prosazování kapitalistického smýšlení, ve kterém hrála rozhodující roli honba za ziskem.

Zcela obvykle pak následovala po vyučení časově neomezená doba, která měla sloužit k dalšímu profesnímu růstu. Většina tovaryšů odcházela na zkušenou, aby se jim dostalo nejrůznějších zkušeností a znalostí, které by mohli později využít při zakládání vlastních dílen.

Tovaryši tak byli mimo pracovní dobu odkázáni stále více na ubytovny a hostince, kde bydleli a zároveň trávili svůj volný čas. Takové prostředí však nemohlo příliš pozitivně ovlivnit jejich osobní i sociální rozvoj. Tovaryši se z důvodu časté změny bydliště a zhoršení sociálních podmínek stávali okrajovou skupinou. V této souvislosti je třeba zmínit skutečnost, že řemeslo bylo za doby života A. Kolpinga nejdůležitějším hospodářským odvětvím. Počet řemeslníků byl několikanásobně vyšší než počet zaměstnanců průmyslu. Zejména v menších a středních městech tvořili řemeslníci i nadále nejdůležitější střední vrstvu.

Jinak tomu bylo ve větších městech, kde se prosazovalo nové liberální pojetí. Liberalismus vycházel z osvícenství a prosazoval tendence individua, víru v pokrok, obhajobu volné soutěže ve společnosti a hospodářství a měl být jakousi hnací silou společensko-politických změn. Je třeba se rovněž zmínit o protináboženských a proticírkevních tendencích a celkovém oslabení vlivu křesťanských hodnot. Liberalistický a později socialistický světový názor by se dal označit jako konkurence k dosavadnímu zásadnímu vlivu křesťanských hodnot.

Katolická církev se nacházela v Německu a v ostatních evropských zemích v obtížné situaci. Po francouzské revoluci byla zbavena světského majetku a nucena k hluboké restrukturalizaci, zároveň vystavena novým již výše zmiňovaným vlivům a státním zásahům. Tyto zkušenosti přispěly podstatnou měrou k tomu, že se v katolické církvi po desítky let vytvářel negativní postoj vůči modernismům. (antimodernismus).

Francouzská revoluce znamenala drastické změny na politické mapě Evropy, mnoho zemí mělo co do činění se zaváděním obnoveného politického systému a s tvorbou odpovídajících rámcových podmínek. Stále hlasitěji se evropské země sjednocovaly voláním po větší svobodě a rovnosti, jak ho proklamovala francouzská revoluce. V této souvislosti dochází k postupnému zavádění či prosazování svobody tisku a shromažďování jako předpokladu rozvoje nejrůznějších spolků a svazů, které se stávají významným prvkem společnosti. Vedle spolků jakým bylo např. Kolpingovo dílo, vznikají v této době četné organizace(odbory, politické strany), které se snaží zastupovat zájmy určité organizované skupiny.

Další charakteristikou doby A. Kolpinga je zrušení či ztráta tradičních vazeb a zároveň posílení mobility a plurality společnosti. Ta se stává jakoby otevřenější tím, že tvorba osobnosti a bytí člověka není již tak silně ovlivněna a předurčena jeho původem, společnost se stává mobilnější, neboť lidé jsou více než dříve nuceni měnit bydliště i zaměstnání. Dochází bez pochyby k jisté formě osvobození samotného jednotlivce. Zároveň je však tento jedinec uvržen do velké nejistoty zapříčiněné rozpadem oněch tradičních vazeb (velké rodiny na venkově, cechy ve městech). Zaběhlý řád poskytoval doposud lidem rozsáhlé jistoty, jeho uvolněním byli lidé bez jakékoliv pomoci vystaveni problémům, neboť neexistoval v podstatě žádný, v dnešní době mnohdy samozřejmý, sociální systém.

Nelze se nezmínit o technickém pokroku, který umožnil rychlejší komunikaci i cestování  lidí. Samotného Kolpinga se tento pokrok bezprostředně týkal a velmi si ho cenil. Musel-li se dříve vydávat na své cesty pěšky nebo koňským povozem, využíval v pozdějších letech služby železnice. Rozvoj telegrafu a rychlé rozšíření tištěného slova Kolping brzy plně využil při rozšiřování svých myšlenek.

Dnes máme ve zvyku souhrnně označovat problémy doby Adolpha Kolpinga pojmem „sociální otázka“. Ve skutečnosti je tato doba mnohem komplexnější etapou, kterou nelze zredukovat jen na pouhou dělnickou problematiku v kontextu průmyslové revoluce. Kolping se v době svého pohnutého života snažil reflektovat na aktuální dění, které díky svým rozličným zkušenostem dokázal rozpoznat a popsat.

Duchovní pastýř

Víra, důvěra v Boha a modlitba byly pro Kolpinga základem jeho kněžské služby, kterou chápal jako následování Ježíše. Věděl od svého Stvořitele a Spasitele, jak snášet dobré i špatné. Jeho víra v Boha mu dala sílu překonat bezvýchodné životní situace. K tomu pár jeho slov: „Kdo činí dobro ve víře v Boha, má dvojí odvahu. Odvaha roste vždy se srdcem  a srdce roste s každým dobrým skutkem.“ Modlitba pro něj byla neustálou rozmluvou s Bohem: „Naplněn přesvědčením, že ani jeden vlas nespadne z našich hlav bez vůle Otce na nebesích, věřím v sílu modlitby“.

Kolpingovo křesťanství a kněžství nebylo v jeho životě žádnou formalitou. Myslel a cítil s církví. Těšilo ho patřit k ní a moci s ní trpět. Jeho hlavní snahou bylo to, aby se církev nerealizovala pouze v posvěcených prostorách kostelů, ale i venku ve světě.

Sociální reformátor

Podle Adolpha Kolpinga je každý křesťan povolán, aby se účastnil na obnovení společnosti v duchu evangelia Ježíše Krista. Víra pro něj byla předpokladem pro řešení sociálních otázek a problémů. Dle tohoto chápání víry se chtěl Kolping spoluúčastnit na řešení sociálních otázek a na obnově církve a společnosti. V tomto smyslu ho dnes můžeme po právu označit za nejvýznamnějšího duchovního a sociálního reformátora 19. století.

Svatý otec papež Jan Pavel II. ve svém kázání při bohoslužbě za blahoslaveného Adolpha Kolpinga dne 27. října 1991 v Římě řekl: „Svými idejemi je průkopníkem a předchůdcem velkých sociálních encyklik, které začaly encyklikou „Rerum novarum“ (1891) a letos nalezla svou následovnici v „Centesimus annus“.

Publicista

Je třeba se zmínit o publicistické činnosti Adolpha Kolpinga. Prostřednictvím kázání a přednášek, stejně tak jako prostřednictvím článků, úvah a komentářů v různých novinách a listech sděloval své reformátorské myšlenky širokému okruhu posluchačů a čtenářskému publiku. Vypracoval se v úspěšného katolického publicistu 19. století. Za zmínku stojí především „Kalendář pro katolický lid“ a „Rýnské lidové listy“. Tyto publikace dosáhly vysokých nákladů v katolickém Německu. Jeho srozumitelná řeč nalezla u prostých i vzdělaných lidí velký ohlas. Cílem bylo „posílit pozitivní síly v lidech a prohloubit jejich víru“. Kolping ale svou spisovatelskou činností  získával i finanční zajištění pro jeho dílo.

Modlitba v životě Adolpha Kolpinga

Adolph Kolping byl zbožným a neúnavným mužem modlitby. Sílu k životu a práci čerpal právě z ní. Znovu musíme citovat jeho vyznání modlitbě: „Naplněn přesvědčením, že ani jeden vlas nespadne z našich hlav bez vůle Otce na nebesích, věřím v sílu modlitby.“ Pro Kolpinga bylo samozřejmé se rozhodovat a řešit otázky každodenního života s pomocí modlitby – to znamená v rozhovoru s Bohem. Jeho modlitby se ale neomezovaly pouze na jeho život a dílo, ale patřily především druhým. V jím psaných dopisech nikdy nechyběla prosba a zároveň slib modlitby. Do svých modliteb zahrnoval samozřejmě i Pannu Marii – Matku Boží: „Modlete se k Panně Marii, Matka pomůže dobrou radou víc, než si myslíme.“

Jeho víra v Boha

Kolpingovo přesvědčivé vyznání, jeho neochvějná víra v Boha a jeho modlitby byly základem pro jeho osobní duchovní život a stejně tak pro jeho kněžské a sociální poslání. Upřímně věřil v prozřetelnost Boha a Boží pomoc. Jeho apoštolská práce byla podepřena hlubokou vírou, že Bůh nikoho neopustí, a že Kolpingovo dílo spočívá zcela v jeho rukou. K tomu řekl: „Kdo má poctivou vůli, tomu Bůh pomůže.“ Kolping vyjadřoval stále přesvědčení, že Bůh lidi nikdy neopustí a že jeho naděje spočívá v něm. Tato pevná víra v Boha mu dala odvahu a sílu jít svou cestou, která však nebyla oproštěna od těžkostí a problémů.

Kolping nenechal nikoho na pochybách, že člověk si milost Boží musí zasloužit, když chce dosáhnout spásy své i druhých. V tomto smyslu nás vyzval: „Kdo stojí za Bohem, toho on nenechá nikdy padnout. Kdo ale hledá sám sebe, o tom Bůh nechce nic vědět a tomu pak nepomohou žádné pozemské věci.“ Víra v Boha je také do jisté míry klíčem k plnění povinností křesťana. Tato víra je proto opodstatněná, když vlastní vůle a jednání bude pochopeno také jako realizace vůle Boží.

Adolph Kolping nikdy neztratil víru v Boha, ani v těch nejhorších hodinách, hořkých zklamáních, ani v prohrách. Jeho heslem bylo: „Kdo činí dobro ve víře v Boha, má dvojnásobnou odvahu. Odvaha roste vždy se srdcem  a srdce roste s každým dobrým skutkem“. Bez této odvahy, která je spojena s vírou v Boha, by Kolping své dílo nikdy nevybudoval. Nepolekal se žádné těžkosti, i když nepříjemnosti a starosti v jeho životě opravdu nechyběly. O tom svědčí jeho deníky, dopisy a jiné písemnosti.

Díky důvěře, založené na víře v Boha, nám Kolping dal velkolepý příklad, jak se vypořádat s těžkostmi a strastmi života. „Pro Boha, s Bohem a ve víře v Boha!“ – toto byla zásada jeho života nejprve jako řemeslníka a později kněze, duchovního, sociálního pedagoga a sociálního reformátora. Proto je také jeho život postaven na výroku: „Deus providebit“ – „Bůh se stará“. Nemohlo by to být také návodem pro každého?

Jeho láska k Bohu a k bližnímu

Dle Kolpingova názoru nese křesťan odpovědnost nejen sám za sebe, ale také za své bližní a za svět, ve kterém žije. Víra v Boha pro něj proto znamenala plnění dvou hlavních přikázání: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou duší.“ To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: „Miluj svého bližního, jako sám sebe‘“ (Mt 22,37-39). Láska k bližnímu je pro Kolpinga nutným důsledkem lásky k Bohu. V lásce k bližnímu viděl proto sociální povinnost, neboť jemu nešlo jen o věčnou spásu lidí, ale šlo mu i o jejich pozemské potřeby.

Živé křesťanství se podle Kolpinga nenaplňuje pouze účastí na křesťanském životě. Musí se zvláště prokázat v aktivní lásce k bližnímu. Proto vytvořil program pro spolek tovaryšů pod heslem: „Skutečná láska hojí všechny rány, pouhá slova množí jen bolest.“

Na základě tohoto přístupu Kolping vždy zdůrazňoval povinnost jednotlivce převzít v rámci možností odpovědnost za celek a ostatní lidi. Tím nám dal mnoho osobních příkladů. Během jeho školních let v Kolíně ošetřoval jednoho bývalého tovaryše, který onemocněl neštovicemi, bez ohledu na své zdraví či školní povinnosti. Nejhezčí příklad jeho lásky k bližním poskytl během epidemie cholery v roce 1849 v Kolíně. Od července do listopadu byl ve dne v noci v nemocnici, aby se věnoval utěšování umírajících. Na výtky svých přátel reagoval tím, že nemocní jsou přece jeho bližními.

Starost o bližní je jednou z hlavních vlastností osobnosti Adolpha Kolpinga. Kde bylo zapotřebí pomoci, tam ji vždy poskytl. Proto bychom si z něho měli vzít příklad a vzít si k srdci jeho výrok: „Křesťanství nejsou žádná prázdná slova, ale živý děj. Žijme křesťanství mezi sebou poctivě, konejme společně dobro, pomáhejme ostatním, chraňme ostatní před zlem a pak bude lépe na světě.“

Kolpingova láska k církvi

Středem života Adolpha Kolpinga nebyla politika, pedagogika, ani kultura, ale církev a její poslání hlásat dobro všem lidem. Jeho myšlení, cítění a práce v církvi a pro církev byly v Kolpingově životě směrodatné. Církev je dle Kolpinga garantem pořádku v sociálně vyvážené společnosti. A když liberalismus církvi upírá toto právo a rozvíjí jiné „humánnější představy“, Kolping s ním vášnivě bojuje.

Láska k církvi byla v Kolpingově životě a díle zřejmá. Kardinál Höffner viděl v Kolpingovi významného duchovního19. století, protože ukázal církvi „cestu sociálně angažovaného duchovního“. Z vděčnosti proto obdržel od papeže Pia IX. drahocenné mešní roucho, které je dnes uschováno v Minoritském chrámu v Kolíně nad Rýnem.

Kolpingova sociální angažovanost

Politické zvraty a sociální bída v době života Adolpha Kolpinga byly podle něho příčinou ztráty etických principů a náboženských hodnot. Víra byla pro Kolpinga předpokladem k řešení sociálních problémů a základem pro jeho praktické životní konání bylo desatero přikázání.

Při řešení sociálních otázek Kolping nemyslel pouze na materiální statky, ale také na věci s duchovní hodnotou. Chtěl se podílet i na obnově církve i společnosti. Říkal, že křesťanství musí do lidských životů vnést ducha, ale i realitu. Kolping se při řešení sociálních problémů neobracel pouze na politiky, ale obracel se na všechny občany: „Každý občan státu má povinnost, v rámci svých sil, napomoci nastolení pořádku, práva a zákona …a snažit se vymítit zlo.“

Papež Jan Pavel  II. hovoří o A. Kolpingovi u příležitosti jeho blahořečení

To, co Svatý Otec řekl při své první návštěvě Německa u hrobu Adolpha Kolpinga v minoritském kostele v Kolíně nad Rýnem, zopakoval slavnostně před celým světem, když ho 27.října 1991 na náměstí svatého Petra v Římě blahořečil: „Takové vzory jakým je Adolph Kolping, dnešní církev potřebuje.“

„Dnes bude blahořečen Adolph Kolping. Dá se říci, že dnešní evangelium vyprávějící o  uzdravení slepého u Jericha – má svým způsobem mnoho společného s životem a dílem tohoto kněze, který dal v minulém století odpověď na mnoho palčivých sociálních otázek. Blahořečení Adolpha Kolpinga právě v roce, kdy slavíme sto let od vydání encykliky Rerum novarum, je zvláště výmluvným znamením.“

Po právu je Adolph Kolping nazýván „Apoštolem rodin“. K tomu říká Svatý Otec: „Adolph Kolping věděl velmi dobře, že rodina je první a nejpřirozenější lidské společenství.“  K tomu Kolping napsal: „První co člověk v životě nalézá, a poslední po čem vztahuje ruce, to nejcennější, co má, i když si to neuvědomuje, je rodinný kruh.“ Proto přikládá tak velký význam svatořečení rodiny.

S nadšením volal Svatý Otec k zástupu věřících: „Jak výjimečný kněz musel Adolph Kolping být, když ještě dnes dokáže nadchnout tolik mužů a žen, mladých i starých lidí pro Krista a jeho církev. Vám milí Kolpingovi bratři a sestry, bylo svěřeno jeho dědictví. Předejte ho dále dalším generacím.“

Ve vztahu k řešení sociálních problémů v období počínající industrializace, kdy strádali především tovaryši a dělníci ve fabrikách, vyzdvihuje papež zvláštní význam Adolpha Kolpinga. Nazývá ho tím, kdo připravoval cestu velkým papežským sociálním encyklikám.

Zhroucení komunismu ve střední a východní Evropě v roce 1989 vzal papež Jan Pavel II. jako příležitost k upozornění na význam působení Kolpingova díla na politiku. „Co přijde nyní po pádu marxismu-leninismu?“, „Co je alternativou k marxistické teorii, která ruinovala svět ?“ – ptal se Svatý Otec. Jeho odpověď zněla: „Alternativa, kterou nabízí Adolph Kolping, má původ v evangeliu: Sociální a pracovní poměry ve světě nebudou nikdy spravedlivé, pokud nebudeme mít současně na zřeteli  také náboženský pohled na věc.“ Proto dnes před námi stojí Adolph Kolping jako svědek: „Převzetí odpovědnosti za společnost bylo pro Adolpha Kolpinga jasným poselstvím Evangelia. ‚Záleží na našem aktivním křesťanství‘ – píše Kolping ‘zda se svět znovu obrátí ke křesťanskému  řádu‘. Nesmíme však toto aktivní křesťanství praktikovat pouze za kostelními zdmi nebo v uzavřeném kruhu rodin, nýbrž ho musíme vnášet do každodenního života.“

Kolping věděl, že: „Církev nemůže a dokonce nesmí  couvat před řešením sociálních otázek. Musí vstoupit do života a nebát se boje.“

Modlitba Kolpingovy rodiny

Pane Ježíši Kriste, hlásání Tvého poselství a jeho uvádění v život je úkolem, který jsi svěřil církvi. Děkujeme Ti za Tvoji důvěru, kterou jsi v nás lidi vložil. Děkujeme Ti také za osobu Adolpha Kolpinga, který nám je vzorem při plnění Tvého úkolu. Sešli nám dary, pomocí kterých on uskutečnil své poslání zde na zemi : víru a sebedůvěru, opravdovost a radost, odpovědnost a solidaritu. Posiluj naši víru a odhodlání neutíkat před problémy světa a probuď v nás naději, že všude tam, kde pečujeme o lidi a jejich potřeby, zanecháváme také radost. Upevni lásku, se kterou pracujeme na rozvoji Církve a lidské společnosti. Naše společenství v Kolpingově díle nechť se podobá Tvému království, které očekáváme.

Amen.